Sedíš na rodinné oslavě, právě dojídáš bramborový salát z plastového talířku a teta Boženka se tě s výrazem detektiva z kriminálky zeptá:
„A co ty? Kdy budeš mít miminko?“
A ty, místo abys spadla pod stůl nebo předstírala, že jsi právě ohluchla, řekneš naprosto klidně:
„Nechci dítě.“
A pak přijde to ticho. Takové to ticho, které by i vesmírná černá díra považovala za přehnané.
Ne každá děloha touží po vyčerpání.
Jsme v 21. století. Máme internet v ledničce, robota, co vysává, a make-up, co vydrží i rozchod. A přesto se pořád najdou lidi, kteří mají pocit, že být žena automaticky znamená být matka. Jenže… co když prostě nechceš?
Ne proto, že bys nesnášela děti. (I když, ruku na srdce, některé jsou fakt na pěst.)
Ne proto, že bys byla sobecká. (Což je stejně argument století, protože když se rozhodneš nemít dítě, jsi sobecká, ale když ho máš a pak se na něj vykašleš, tak je to v pohodě?)
Ale prostě proto, že můžeš.
Osobní volba, ne veřejné hlasování.
Nechtít dítě je stejně v pohodě jako chtít tři, osm nebo žádné. Ale přesto se s tím pořád pojí celá řada „dobře míněných“ poznámek:
„Jednou toho budeš litovat.“ (Díky, věštkyně.)
„To přejde.“ (Jako rýma?)
„To je jen fáze.“ (Jako puberta nebo emo období?)
„A co na to tvůj partner?“ (No, možná slaví tichou party ve sprše.)
Proč má pořád tolik lidí pocit, že ženská hodnota se měří podle počtu dětí, které porodíš? Proč jsi „míň žena“, když místo školky plánuješ výlet do Japonska, vlastní firmu nebo nedělní brunch s bezednými drinky?
Plenky nejsou povinnost.
Rozhodnutí nemít děti je stejně zásadní jako rozhodnutí je mít a zaslouží si respekt, ne soucit nebo přednášku o „tikajících biologických hodinách“. Někdo chce kolotoč mezi kojeneckou lahví a školní družinou, někdo chce kolotoč ve formě svobody, tvoření, projektů a prosecca v úterý večer.
A víš co? Obojí je úplně v pořádku.
Je načase přestat předpokládat, že existuje jen jedna správná cesta životem. Protože žádný takový univerzální plán neexistuje. Život není IKEA manuál. (A kdyby byl, určitě by mu chyběla stránka a imbusák.)
A co když si to rozmyslíš?
Tak si to rozmyslíš. Nebo taky ne. A je to jen tvoje věc. Život se neřídí podle přísného scénáře a žádné rozhodnutí není vytesané do kamene. Každá z nás má právo žít podle sebe, ne podle očekávání ostatních.
Takže, milá společnosti…
Přestaň se ptát. Přestaň soudit. Přestaň předpokládat, že děloha = inkubátor.
A začni poslouchat. Respektovat. A chápat, že každá z nás má právo si napsat vlastní pohádku. A ne každá končí větou:
„…a pak měla děti a žila šťastně až do smrti.“
Některé zní spíš:
„…a pak si koupila kafe za 150 Kč, sedla si na balkon a žila šťastně, volně a spokojeně – bez dudlíků.“
Sleduj mě na Hero Hero pro každodenní podporu a motivaci – odkaz na profil – a taky si můžeš dopřát malou radost, která ti přinese velký úspěch – Objednej si moji knihu ZDE a změň svůj život.
Linda
A ještě tip na jeden starší článek na toto téma, který jsem psala před pár lety: Dítě, mít či nemít?
