Proto když konečně vyrazím po dlouhé pauze do divadla nebo jinam za kulturou, opráším lodičky (které i po letech vypadají jako nové), protože kromě toho, že se chci cítit hezky a sexy, tak samozřejmě dodržuju etiketu a dress code.
Cílová destinace: činohra, úterní večer, pražské centrum. Nastrojila jsem se tradičně dle příležitosti – šaty po kolena, lehké vlny ve vlasech, jemné líčení, kabelka. Prostě všechno jak má být.
Cítila jsem se krásně. Výjimečně. Slavnostně. Přesně tak, jak se má člověk cítit, když jde na večerní představení.
No. Měla jsem si spíš přát, ať mi u vchodu nezkolabuje módní vkus.
Místo společenského oblečení – festival mikin. Dress code: „Jdu s odpadky“.
Slečna ve žluté mikině s třásněmi, která vypadala jako produkt nešťastného páření country festivalu a školní výtvarky. Upřímně – chvíli jsem si myslela, že je to omyl. Že jde kolem. Nebo že hraje v inscenaci nějakou šílenou postavu.
Ne. Sedla si přede mě.
A vedle ní usedl pán v mikině a džínách s dírou větší než kulturní povědomí českého národa.
V sále situace gradovala. Ženy v legínách. Muži v teniskách, které by možná byly čisté… v roce 2014. Jedna slečna vedle mě si na sebe vzala něco, co bych označila jako „pyžamo, které dostalo životní příležitost“. A ano, bylo to žluté. Co mají lidi s tou žlutou?!
Kultura přežije, ale můj módní nerv ne. Co se stalo se slovem etiketa?
Už jsem si skoro zvykla na to, že v divadelním baru si prosecco brut nekoupím, v lepším případě sladké extra dry a v tom horším rovnou frizzante , takže si rovnou objednávám skleničku toho nejsuššího bílého vína, které mají. A ejhle, musím to zředit kýblem vody, to se prostě nedá pít.
Je tak těžké objednat dobré pití, když lahev ve velkoobchodě stojí max 120 Kč a v každém baru chtějí za 1 deci stejně stovku, tak o co jde?
O to, že my se v Čechách spokojíme s jakýmkoliv shitem. Co by jinde nepili, za to my i zaplatíme. Co by jinde nesnědli, tady si dáme dvojitou porci.
Každopádně zpátky k fashion okénku.
Já chápu, že nejsme na plese ve Vídni. Ale taky nejsme na třídních schůzkách v tělocvičně. Divadlo je divadlo. A vy si tam vezmete mikinu, kterou nosíte na sekání zahrady? Vážně?
Rychlokurz pro kulturní analfabety:
Takže abych to shrnula – pokud někdo z vás plánuje výlet za kulturou a neví, co si vzít do divadla, tady máte menší tahák:
Ženy: šaty, sukně, elegantní kalhoty, halenky, podpatky nebo hezké baleríny. Legíny nech doma. Mikinu zapal. Vem si něco, v čem byste si dovolily jít i na rande. Ne na Tinder – ale na opravdový. Mikina není šaty. Ani když má třásně. Třásně vás nezachrání.
Muži: košile, kalhoty, sako, čisté boty, co se nezouvají na rohožce. Pokud se u oblékání zapotíš, jsi na dobré cestě. Určitě ne džíny, co jste v nich naposledy měnili olej v autě.
Učme se to. Opakujme si to. Třeba při cestě do divadla.
A proč na tom vlastně záleží?
Protože divadlo je víc než jen dvě hodiny vsedě. Je to atmosféra. Respekt. Malý svátek. Chvilka, kdy máme možnost vypadat líp, cítit se líp, chovat se jako lidi, co ví, kde je strop (a že by se pod něj neměla brát mikina z Decathlonu).
Pamatujme – do divadla nechodíme jen kvůli představení. Chodíme tam i proto, abychom se cítili jinak. Elegantněji. Slavnostně. Vznešeně.
Nechci nikoho hejtit. Teda trochu jo. Ale hlavně chci, aby tenhle svět byl o kousek estetičtější. Když už musíme čelit inflaci a špatnému vkusu, tak aspoň v divadle buďme lepší verzí sebe. Nebo aspoň nevypadejme, jako když jsme vypadli z postele a zapomněli si obléct důstojnost.
Do divadla se prostě nechodí jako do supermarketu. Není to jen o tom, co se hraje. Je to i o tom, jak to vnímáme. A věřte mi – pokud vyměníte mikinu za sako, změní se všechno.
Já půjdu do divadla zase, za měsíc. S podpatky, s kabelkou a s vírou v lepší zítřky.
Ty si mezitím můžeš přečíst moji novou knihu, která tě nakopne a dodá sebevědomí, které nutně potřebuješ. Je za pár dní venku!
Mrkni na ni tady → [odkaz na knihu]
20. května, 2025
Souhlasím a není to jen o divadle, nevkus alá mám to na salámu, potkáváme všude. Nechci nikomu nic vnucovat, taky občas vynesu legíny, třeba do večerky, protože se mi nechce převlíkat kvůli 15 minutám. Ale třeba k lékaři přijít zpocený, v monterkách rovnou z práce…to je mazec. Je to dáno sobeckostí, bezohledností vůči ostatním a bohužel i neochotou se zamyslet každý sám nad sebou…
20. května, 2025
Děkuju za komentář, Iveto. Je fajn, když si každý občas připustí, že se mu taky nechce řešit oblečení, a že jsme prostě lidi. Ale jak píšeš – všechno má svoje meze a místo. Nejde o přehnanou eleganci, ale o respekt k prostředí a lidem kolem sebe. Když člověk přijde mezi ostatní v úplně nevhodném stavu, je to spíš známka určité lhostejnosti než pohodlnosti. Tak děkuji. 😉